Těžko se mi hledají správná slova. Dnes se mi totiž podařilo mít druhé Vánoce a narozeniny dohromady.
Představte si, že máte jednu výbornou kamarádku, se kterou se znáte bezmála deset let. Víte o ní skoro víc než její mamka a ona to samé ví o vás. Když se nemůžete svěřit nikomu jinému, svěříte se jí, ve všem ji podporujete, ona vás, společně debatujete o Tomb Raider a i jiných věcech, protože si dokonale rozumíte. Naštěstí, já přesně takovou kamarádku mám a to už od dob začátků mého blogaření, takže můžu říct, že se známe skutečně dlouho a skutečně dobře. No a ta kamarádka vám jednoho dne napíše: "Žanet, vím, co pro tebe TR znamená. A já mám tady několik věcí, které se mi náhodou podařilo mít dvakrát, a leží mi ve skříni. A vím, že tobě by udělaly ohromnou radost."
Nejdřív si myslíte, že se vám to zdá a přesvědčujete přítelkyni o tom, že takový dárek skutečně nemůžete přijmout. Po dlouhém přemlouvání, že si za to musí vzít alespoň nějakou drobnost na oplátku jednoduše rezignujete a musíte se smířit s tím, že budete ve své sbírce bohatší o čtrnáct nových kousků. Večer z toho sice nemůžete spát, ale den po dni vám prostě dojde, že na světě jsou ještě vyjímeční lidé, kteří dokáží myslet i na druhé a nejsou to žádní sobci. A navíc vím, že moje kamarádka i já jsme v tomto gestu viděly víc, než jen čtrnáct přírůstků do sbírky.
Lufík totiž ví o mně (a letech, kdy jsem na Lařině encyklopedii nepracovala a plácala jsem se doslova na dně) velmi mnoho a taky ví, že díky vlastní blbosti jsem o velkou část své sbírky přišla. A proto v tomto daru nevidím jenom gesto potěšit - což se ti teda povedlo na milion procent - ale společně zapomenout na škaredou minulost a překonat propasti, které se naštěstí pomalu začínají zacelovat a zmenšovat.
Ale už dost tlachání. Pojďme se podívat na to, jak se Jeanette dostala do kůže Lary Croft, která napjatě čeká před zavřenou schránkou, která uvnitř skrývá poklad. Přesně to se totiž dnes stalo mně.
Přeci jen chvíli trvá, než kamarádka sežene správnou krabici a obalový materiál, aby vám vše mohla v pořádku doručit. Den za dnem tedy míjí jeden za druhým. Až se jednoho krásného dne ozve zvonek a Jeanette vylekaně nadskočí nad židli, protože není zvyklá, že na ni krom občasné návštěvy maminky někdo zvoní. A v tu ránu jí dojde, co by zvonění zvonku mohlo mít za původ a hladina adrenalinu se vyšplhá skoro až do mozku, ne-li nad něj.
"Dobrý den, mám tu pro vás balík! Ale musíte si pro něj jít ke mně do auta - je totiž dost velký..." ozvalo se ve zvonku a já si nepamatuju, kdy se mi podařilo seběhnout dvě patra a dostat se před dvůr domu v tak rekordním čase. Mávajíc občankou pošťákovi před obličejem (mimochodem, docela mladý fešák, což by mě za jiných okolností docela zajímalo, ale s vědomím, že drží v ruce TU VĚC to bylo naprosto vedlejší), jsem sledovala, jak se z auta noří velká krabice. Ochotně mi ji předal a bylo mi jasné, co je uvnitř a že to pro mě znamená doslova poklad.
