Když zajde sluníčko...

... je nejlepší zasenout k Laře a vydat se s ní do slunných oblastí plných dobrodružství, jako je třeba Egypt. Neznám nic lepšího, než při sychravém odpoledni zasednout s šálkem dobré kávy k PC (nebo v mém případě PlayStationu) a pustit se do (stokrát a jednou) známého dobrodružství...

Tentokrát byl hned po zdárném překonání levelu Cistern a Tomb of Tihocan na řadě Egypt. Tak těžký a oslnivý a tak chytlavý, že se mi ho podařilo projít za jediné odpoledne. Člověk, když už ví, kam jít, hra mu hezky odsýpá. Na druhou stranu je dobré se občas někde zapomenout, aby si trochu procvičil mozkové závity. Naštěstí se mi to moc často nestávalo, musím říct, že TR1 už mám docela v malíku. Není to hra snadná ani příliš těžká, všechny tři "tombraiderovské" prvky jsou tam tak akorát rozdělené, je to prostě Tomb Raider, takový, jaký má být.

Musím říci, že i když TR1 hraji snad po desáté, opět se tu našlo několik věcí, které mě (samozřejmě mile) překvapily. V první řadě třeba ukládání pomocí savegame krystalů. Byla jsem zvyklá ukládat si hru po skoro každých deseti krocích, před každou šikmou plošinou, takže krystalová změna mě věru překvapila. V jednom levelu se nachází kolem 4 - 6 savegame krystalů, občas rozmístěných tak daleko od sebe, že si o to víc dáváte pozor, kam šlápnout. Ovšem o to víc je pak vítězství ze hry vydřené. A herní doba prodloužená - když kvůli špatnému skoku opakujete 20 minut od posledního savegame krystalu a když se vám to během té hry stane třeba pětkrát, už to nějakou tu hodinku přičte (což se projevovalo zejména v Sanctuary of the Scion)... Ale ne, že bych si stěžovala. Je to řešení sice pro hráče trochu náročnější, ale o to vyzývavější.

Nevím, proč jsem se Atlanťanů v Egyptě nikdy nebála. Ačkoliv jsou obrovští a jedno jejich kousnutí je vykoupené polovinou lékárničky, připadali mi spíše roztomilí. Třeba jak skákali jako žabky. Nebo když o vás Atlanťan ještě neví a vy se na něj s Larou můžete podívat dřív, než on vás zpozoruje, je vtipná zejména jedna věc. Nepřítel má ruce zkřížené na prsou, stojí na dvou na místě a hlavičkou pořád tiká zprava doleva a naopak, aby si kontroloval okolí. Když ho takhle pozorujete třeba deset vteřin, vypadá docela roztomile. Když jsem se mu nakonec ukázala s tím, že s ním skoncuji, ani nebyl moc útočný... A zejména v levelu Obelisk of Khamoon si všimněte honosného pozlaceného nábytku v různých patrech a částech levelu. Že by si Tihocan a jeho strážní dávali při opatrování Scionu ještě odpolední čaj? :)

V současné chvíli jsme se s Larou dostaly do samé poloviny levelu Atlantis. Je nám jasné, že konec už je blízko. A moc se těšíme, až zákeřnou Jacqueline porazíme a budeme se moci hned na to pustit do Číny pod Velkou zeď...

A jedna maličkost na závěr: Dnes jsem poprvé dohrála The Last Revelation (ano, zatímco na PSP Jeanette hraje TR hezky postupně, na PC dohání ty, které ještě nedohrála). Musím říct, že to byla obdivuhodná zábava, i když nervy vykoupená. Nevím, jestli i pro mě je to nejlepší díl ze série, ovšem chápu, proč mu tuto nálepku dali recenzenti. Navíc mi TR4 dokázal, že hrát ve dvou je ještě lepší zábava, když se máte o radost ze hry s kým podělit... A když víte, že budete kdykoliv mít po ruce radu, kdybyste se s Larou náhodou ztratili. A v Last Revelation to skutečně nebývá výjimkou! :)

Hm... Jak z toho labyrintu ven?

Roztomilá, ovšem jen když právě neukazuješ pozadí!

Do kterého chlévu dřív? Co se tam asi skrývá?

Na svou dobu vypadá sfinga opravdu luxusně!

____________________________

Navigace: Jeanettiny zajímavé screenshoty