Vzhůru do hranatého kolosea...

V první řadě se vám musím omluvit za to, že se tu dva dny nic nedělo. Není to nedostatkem času ani tím, že by mě série Tomb Raider přestala bavit (to se - myslím - nestane ani v dohlednu mnoha nadcházejících let, TR už ke mně zkrátka patří), ani tím, že by se mi nechtělo pochlubit se s dalším kouskem hraní. Jenže jsem již dlouho nekreslila, a tak jsem si chtěla dát záležet na dalším z drobných dílek. Obrázek není ze světa TR, takže jsem ho sem ani nedala. Ale kdo má chuť se na něj podívat, může následovat jeho stopy až k mému DeviantArtu.

Na levelu s koloseem v Řecku mě fascinuje jedna věc: když do kolosea vstoupíte, asi si všimnete na první pohled, že je hranaté. Přitom je kulatý půdorys koloseální stavby naprosto typický. Zvláštní je, že to nikomu, vůbec nikomu nepřipadalo nepřirozené, špatně zpracované nebo nenormální. V tom je to kouzlo staré hry. Hranaté koloseum se vrylo do paměti, a ani nejdokonalejší koloseum s deseti řadami sedaček, sochami a průzračným nebem v Anniversary ho zkrátka nepředčí...

Je mnoho dalších důvodů, proč mám TR tak ráda, proč je pro mě neobyčejnou hrou - střílení, skákání a logické hádanky jsou tak perfektně rozmístěny, že to člověka neustále a neúnavně baví. A když to nejde, zkusme to za hodinu a zase to půjde. Je to jako magický kolotoč. Stále se mě někdo ptá: proč tu hru pořád dokola hraješ, když už jsi ji prošla nejméně desetkrát? Můžu říct, že kvůli blogu, protože ji hraju již nějaký ten rok nebo protože je její ústřední hrdinkou Lara Croft. Ale často se mi stává, že tak úplně nedokážu odpovědět, protože mě samotnou k té hře neustále něco magicky přitahuje...

Levely v Řecku jsou kouzelně zpracované. I z těch kostek a geometrických tvarů na vás dýchá antická atmosféra, na každém kroku potkáváte úchvatné kolosální sochy nebo fresky na zdech a co chvíli na vás vyskočí nějaký lev nebo gorila. Přiznám se, že to je věc, která mě občas donutila přísně zvednout obočí. Když na vás v jednu chvíli vyskočí pět lvů, dvě gorily a stisknutím nějaké spouště se k tomu přidají další tři, přičemž zbavení se jednoho nepřítele je otázkou několika desítek nábojů, to už trochu nějakou tu spravedlnost v rovnocenném boji postrádá. Nicméně, jsme přeci zvyklí na to, že Lara se neustále vystavuje výzvám, které jsou na hranici jejích možností. A vlastně ji za to máme rádi, ačkoliv nás to stojí hromadu nervů...

Ovšem, z tohoto důvodu se moc netěším do Egypta, až na mě vyskočí třeba dva atlanští strážci najednou! Zbytečné ale přemítat dopředu - s Larou jsme se - po zdárném odehrání levelů v letohrádku, koloseu a Midasově paláci - dostaly až do Cisterny...

Proč si myslíš, že mám čas hrát si s tebou na honěnou?

Vrtá mi hlavou, jak ta zvířata mohla přežít, když na tahle místa tisíce let nevstoupila živá duše.

Zřejmě není radno lézt na úplně všechno, co se nachází kolem...

____________________________

Navigace: Jeanettiny zajímavé screenshoty