Nuže, Čína je za mnou.
Už ani nevím, kdy jsem ji hrála naposled, vždycky jsem došla - jak už jsem asi psala minule - někam k lodi Maria Doria, pak si dala na dlouho pauzu a po ní začla hrát znovu od začátku.
Tentokrát jsem Laru ovšem dovedla až ke Xianské dýce. Cesta byla náročná a až uvidíte v Suma Sumárum, velmi, velmi obtížná. Občas si nějaký ten čtverec nevypočítáte, nějaká ta valící se koule vám po letech vypadne z hlavy a hned je na světě průšvih. Ani nemluvím o těch opeřencích a obrovských pavoucích. Chvíli jsem se k tomuhle levelu odhodlávala.
Na druhou stranu je to vedle Barkhangského kláštera a paluby lodi Maria Doria jeden z nejvýstižnějších levelů, co se týče atmosféry a propracovanosti. Nedovedu si představit, jak tvůrci v té době byli schopní vytvořit tak obsáhlý, přesvědčivý a kouzelný level. Drak je to tu kde se jenom podíváš a konec levelu, kde do sebe Marco zabodává dýku, jen vybízí těšit se na další dobrodružství.
Dva další levely jsou neméně kouzelné. Opět mě fascinuje Tomb Raiderovská logika: zelené ostrůvky v nebi, které drží ve vzduchu jakási prapodivná síla. Tisíce let staří kamenní strážci, kteří jsou i dnes schopní procitnout a chránit čínské tajemství navždy. A aby toho nebylo málo, Bartoliho muži mají za opaskem dostatek nožů, které po vás mohou horlivě vrhat...
Už se opravdu nemůžu dočkat, až budu doma v Surrey...
Žádné komentáře:
Okomentovat