Povídka je velmi jednoduchá, opravdu velmi fantazijní a možná i trochu "netombraiderovská". Měla být velmi volným pokračováním rozepsané novely (na kterou asi pamatují jen skuteční pamětníci, ale třeba se k ní někdy ještě dostanu). Přesto by vám mohla pomoci ukrátit dlouhou chvíli a trošku potěšit šťastným koncem.
Normálně nebývám ironická, sarkastická nebo cokoliv jiného. Ne, když to není bezpodmínečně nutné. Ale teď, tenhle den, tahle situace, tenhle pocit. To nemůže být nic jiného než čistá ironie.
Z haly už se neozývala hlasitá
hudba. Z kuchyně se nelinula libá vůně vařené zeleniny a pečeného masa,
nikdo se se mnou nehašteřil, nikdo mi neříkal, jak mi to dnes sluší,
nikdo už se nesmál mým vtipům.
Hala
byla tichá, i když všechny počítače zůstaly zapnuté, tak jak byly právě v
tu chvíli. V kuchyni už teď hospodařil jenom Winston. Samozřejmě miluju
jeho pokrmy. Jenomže on je neumí tak děsně barevné, pálivé a exotické.
Winston se se mnou nehašteří. Posledních pár dní se mě snaží spíš
utěšit. Už nepotřebuju vypadat hezky. Nikdo se nesmějeme vtipům. Ani
mým, ani Winstonovým, ani Lařiným. Není důvod se smát.
A
Winston i Lara mě tu stále snáší. Nikdo z nich mi nic neřekne, ačkoliv
vědí, že to bylo kvůli mně, mojí vinou. Tím je to pro mě horší.
Nedokázala
jsem už jen bezcílně ležet a plakat do polštáře, jako bych si myslela,
že se tím něco vyřeší. Vstala jsem, pomalu došla ke dveřím a zavřela je
za sebou. Chtěla jsem najít Laru a promluvit si s ní o tom.
Kéž by mi nikdy nezavolala. Kéž bychom se nikdy nedozvěděly o Knize mrtvých.
Došla
jsem do Zipovy kanceláře, abych zhasla světla. Počítače stále svítily a
vrčely. Už jsem neměla sílu ani odvahu. Z úcty k němu jsem je nechala
zapnuté. Nebudu ničit jeho rozdělanou práci, i když vím, že už ji nikdy
nebude moci dokončit. Na to prostě nemám právo.
"Můžu vám nějak pomoci, slečno Jeanette?" to Winston. Stál v hale a starostlivě se na mě díval.
Zakroutila jsem hlavou a utřela si oči. "Hledám Laru. Neviděl jste ji?"
"Je nahoře v pracovně."
"Děkuju."
Řekla jsem to skutečně vděčně a on to pochopil. Věděl, že kdybych
hledala Laru všude, u bazénu, v tělocvičně nebo v knihovně, při každém
pohledu na nějakou věc bych si vzpomněla na Zipa a on mě té bolesti
chtěl ušetřit. Byla jsem ráda.
Ach bože. Bylo tu bez něj tak neuvěřitelné ticho. Bolestné a mučivé ticho.
Lara seděla v pracovně. Nohy měla položené
na stole, ruce složené na břichu a upřeně se dívala z okna. Měla na sobě
takové to zajímavé bílé tričko s červeným křížem a béžové kalhoty.
Tohle oblečení doma nosila ráda. Dokonce si ani dnes nezapletla vlasy do
copu a nechala je volně spuštěné na zádech.
Neptala
jsem se, jestli mohu vstoupit. Nechala jsem ji v jejích vzdálených
myšlenkách a došla ke stolu u protější stěny. Ležel na něm ten artefakt.
Prohlížela jsem si ho. Po pár chvilkách jsem se odvážila ho dotknout.
Lara mi nic neřekla.
Kniha nebyla na
výšku velká. Byla ale tlustá a měla výrazně zdobené, těžké desky. Bála
jsem se ji otevřít. Jaká to ironie. Pracuji s knihami celý život a tuhle
se bojím otevřít?
"Je to tak neuvěřitelné, Laro." Řekla jsem pomalu. Nezdála se naštvaná. Byla s tím prostě jenom smířená.
"Ano, to je."
"Zatímco
ty jsi byla na cestě za artefaktem, který dokáže navrátit mrtvým život,
tady v tu chvíli někdo umíral." Pokračovala jsem. Už to muselo ven. Už
jsem musela říct, co mě tak tíží.
"Nechceš mi povědět, co se tady skutečně stalo?"
Chvíli
jsem váhala. "Byla jsem v knihovně, abych ti pomohla s překladem těch
snímků, které jsi zrovna poslala. Zip zůstal dole, aby s tebou zůstal v
kontaktu. Winston odpočíval v hale. Něco jsem hledala ve slovníku, když v
tom jsem uslyšela tu ránu."
"Výstřel?"
"Ne.
To bylo až potom. Slyšela jsem, jak vylomili dveře a vtrhli dovnitř.
Čtyři muži. To byla ta rána. Potom hlasy. Ptali se Zipa na ty snímky.
Nevím, pro koho pracovali, skutečně ne. Chtěli prostě jenom ty snímky.
Chtěli je získat, aby je někdo mohl přeložit a získat tu knihu před
tebou. Křičeli a já jsem je slyšela až nahoru. Zip jim nic neřekl.
Nevěděli, že jsem tu ještě já a že jsem v knihovně. Snažili se to z něj
dostat, ale on tvrdil, že ty snímky nemá a že se k nim nemůžou dostat.
Že jsi je nevyfotila a přeložilas to na místě. Chtěli se mu nabourat do
počítače a získat alespoň záznam. Vyběhla jsem z knihovny a nahoře na
schodišti zakřičela, co se to tam děje. Já… neměla jsem to dělat!" znovu
jsem vzlykla, když jsem si na to vzpomněla. Pořád jsem neměla odvahu
podívat se Lady Croft do očí.
"Jeden z
těch chlapů Zipovi mířil na hrudník. Jak jsem zakřičela, on… on se
vylekal a zmáčkl spoušť." Dál to nešlo. Nemohla jsem mluvit dál. "Je to
moje vina, kdybych mlčela, kdybych tam vzadu zůstala… třeba ho nechtěl
ve skutečnosti zastřelit. Viděla jsem tomu vojákovi na očích, jak ho
jeho samotná reakce vyděsila. A Zip… Všechno to říkal, jenom aby mě
chránil, aby mi ty snímky nevzali a aby mi neublížili!"
"Jeanette,
tihle chlapi jsou naučení, aby zabíjeli. Kdybych sama na svých
dobrodružstvích chvíli zapochybovala o jejich morálce, jistě by mě
dostali. Není to tvoje vina. Oni by ani chvíli neváhali."
"Ale i tak to mohlo dopadnout jinak!"
Mlčela
a upřeně se na mě dívala. Sklonila jsem zrak zpět ke knize a pohladila
ji po hřbetu. "Tenhle artefakt umí vracet život. Získaly jsme artefakt,
ale ztratily přátele. Před půl rokem Alistera. Teď i Zip. Ale použít ho
nesmíme."
"Ne, to nesmíme."
"Jak
by svět vypadal, kdyby člověk měl moc oživovat mrtvé? Byl by to chaos.
Narušení přírodního řetězce. Byla by to katastrofa. Nesmíme to udělat
ani jednou."
"Mí rodiče. Kurtis Trent.
Profesor Von Croy. Alister i Zip. Všichni umřeli tak zbytečně." Lařiny
oči na chvíli zabloudily směrem ke knize.
Moje ruka se zvědavě posunula k přední desce knihy. O centimetr jsem desky nadzvedla…
To pokušení bylo příliš velké. Touha příliš silná.
"Měly bychom se toho zbavit. Někam to zakopat, rozbít, to… Nevím. Cokoliv. Tahle kniha je nebezpečná." Navrhla jsem.
"Souhlasím.
Schováme to. Žádná z nás nikdy nenakreslí mapu jak se k tomu dostat.
Nikdy o tom nikomu neřekneme, nikdy o tom nic nenapíšeme. Všechny stopy,
které vedou ke Knize mrtvých, pohřbíme stejně jako ten artefakt."
"Dobře."
Nechala jsem to na Laře. Ostatně, na světě neexistuje člověk, který by moc artefaktů ctil víc, než ona. Věděla jsem, že jí v tomhle můžu věřit, že Kniha bude v bezpečí, pokud ji ukryje ona. A tak jsem se druhý den sbalila a odjela domů. Artefakt jsem jí přece pomohla najít, proč bych tam zůstávala. Rozloučila jsem se s Winstonem a naposledy se zadívala do Zipovy komůrky. Počítače stále svítily.
Zvláštní, napadlo mě, když jsem odcházela, jako bys tu stále byl.
Je
to neuvěřitelně dojemné a romantické, jak se dva lidé dokáží během
jedné výpravy sblížit. Já a Zip. Dva tolik rozdílní lidé. A přece jsme
si tolik rozuměli. Nikdy jsem si nemyslela, že by člověk jako Zip mohl
mít někoho takhle rád.
A pak stačí vteřina a všemu je konec.
Doma jsem trochu uklízela. Za ty dva týdny, které jsem strávila u Lary v Cornwallu, se tu trošku usadil prach, sousedka mi zapomněla vybírat poštu a kočka byla hladová. Přežila jen díky tomu, že chodila krást jídlo sousedům bydlícím naproti. A tak jsem neděli strávila úklidem se sluchátky v uších a s příjemnými vzpomínkami na Zipa. Na to, jak se nám jednou v noci nechtělo spát a utekli jsme do bazénu, na to, jak mě v Lařině zbrojnici učil střílet i na ranní vstávání a vaření kávy.
Byl to hezký úsek života. Nezapomenu na něj. Ale přece bych kvůli tomu neměla být tolik smutná.
Zvonek
mě zaskočil. Byla jsem příliš zamyšlená, abych si uvědomila, že můj dům
má zvonek a někdo mě přišel navštívit. Se sluchátky v uších, s hrnkem i
utěrkou v rukách jsem zamířila ke dveřím a ledabyle je otevřela.
Vteřinu
jsem jen tak nevěřícně zírala. Vzedmul se ve mně adrenalin a obrovská
vlna štěstí a překvapení. V další vteřině jsem nechala hrnek vyklouznout
z ruky. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Roztříštil se u mých
nohou a rozložil se na tisíc malých střípků.
"Ach pane bože!" vykřikla jsem vysokým hláskem a přikryla si rukama ústa. "Co, jak, kdy…"
"Ahoj, Jenny..." Usmál se a jeho vysoká, svalnatá postava přišla o krok blíž. "Rozbila jsi kvůli mně tak krásný hrnek…"
"To
nevadí." Usmála jsem se, nevěříc, že je tohle vlastně vůbec možné. Je.
Pokud se znáte s Larou Croft. "Střepy přece přinášejí štěstí." Úsměv
jsem mu oplatila. Pak jsem se ještě chvíli dívala do jeho exotického
obličeje. Nakonec jsem to nevydržela a objala ho.
Všechno
jsem to pochopila. Lara ten artefakt skutečně ukryla. Splnila, co jsme
si slíbily a přísahaly. Nevěděla jsem kam a byla jsem si jistá, že
dodrží slovo a nikdy nikomu neřekne, kde Kniha je. Ale předtím ji jednou
jedinkrát použila. Abych si tu svojí hroznou chybu přestala konečně
vyčítat.
"Zipe…! Já… Jsem tak ráda!"
tentokrát mi z očí kapaly slzy štěstí. "Povíš mi, jak to vypadá v Ráji?"
zašeptala jsem mu do ucha, když jsem tomu konečně uvěřila.
"Dej mi dvě minuty, zlato, a já ti to rovnou ukážu, jestli budeš chtít…"
Tomu
jsem se musela smát. Všechny ty jeho narážky, všechny ty probdělé noci,
všechna ta rána, celá jeho kriminální minulost, genialita počítačového
kouzelníka i to, že historii rozuměl asi tak jako já těm jeho softwarům.
To všechno jsem na něm tolik měla ráda…
Přeci jen bylo dobré nechat ty počítače zapnuté. Přeci jen tu práci bude moci dokončit.
_______________________________
Výborný, skvělý co jen k tomu dodat! Nědělej k tomu žádný komiks, napiš rovnou knihu. Tohle se dá číst furt dokola. Nádhera. Pěkné počteníčko :))
OdpovědětVymazatZvážím to :)
Vymazat