Tentokrát mě asi nejvíc fascinovalo hraní TR Underworld. Vzhledem k tomu, že jsem ho hrála dohromady celý asi dvakrát, byl to zase jedinečný a neopakovatelný zážitek. Už je to nějaký ten pátek, co jsem si naposledy procházela lokací v Thajsku a kochala se krásným, exotickým prostředím, mazlila se s přítulnými tygry nebo si vyměnila kulturní poznatky s hadími lidmi, kteří se na mě celí nadšení vrhli u velké sochy Šivy, a statečně mě přivítali ve svém prostředí jak se patří. I tak ale na mě mise v Thajsku je pořád dost dlouhá, takže jsem si závěr nechala zase až na příště.
Hned na začátku se ale vraťme zpět do roku 1996. Když si vzpomenu, že jsem TR Anniversary kdysi odehrála ještě předtím, než jsem hrála TR1, vybavuji si, jak jsem byla překvapená, že je level Colosseum v TR1 tak dlouhý, protože asi tři čtvrtě z toho levelu v Anniversary vůbec není. Na druhou stranu Anniversary nelze upřít, že koloseum je konečně... kulaté. A čím míň tam bylo míst oproti původnímu originálu, tím víc tam bylo nepřátel v podobě koček, goril, myší a další havěti. Byli pěkně hladoví. Ale asi se není čemu divit, když byli tolik tisíc let bez jídla. Na druhou stranu opravdu nevím, co si na těch pár svalíkách na Laře chtěli vzít.
V TR2 jsme postříleli celé osazenstvo Bartoliho ropné plošiny a ještě jsme z jeho zajatce dostali informace o Seraphu. Nakonec jsme se drze potopili s jeho ponorkou a chystáme se mu ukrást artefakt přímo pod nosem. Není divu, že byl trochu mrzutý a chtěl po nás střílet. Lara se oblékla do slušivého SOLA oblečku a já už se moc těším na "zrezivělé a mokré" levely, které mě v TR2 s ní čekají.
V levelu číslo šest - jak bychom ho mohli orientačně pojmenovat při mém hraní všech TR - už pěkně stoupá obtížnost. V TR1 střílíte po Pierrovi půl hodiny a dvakrát se musíme doplnit lékárničkou, abychom to ustáli, a to ještě nemluvím o tom, že se k němu přidají dva hladově vypadající lvi. V TR2 si na nás pánové vytáhnou plamenomety a nemilosrdně se nás snaží uškvařit. A v TR3 přichází onen depresivní level bez pistolí. Ovšem... zas takový problém to nebyl. Jo, Lara sice asi dvakrát umřela na místech, kde se mi to normálně moc nestávalo, ale nakonec se mi to podařilo nějak projít s pomocí svalnatých chlápků.
Na TR4 se mi moc líbilo, že se pořádně vrhneme do děje. V šestém levelu nás potká další cutscéna, kde Lara ujede i s džípem za svým přítelem Jean Yvesem a tam se dozví, že tím, že ukradla Horův amulet, spustila nezastavitelnou lavinu událostí. A teď je na ní toto neštěstí zastavit, než bude na svět seslaná obrovská zkáza. Když si vzpomenu, co mě ještě v TR4 čeká, moc se na to těším, ale zároveň se trochu bojím, protože tento díl se mi zatím podařilo úspěšně dohrát jen jednou. O to větší to ale bude zážitek.
A v Angel of Darkness mě nikdy nepřestane bavit jedna věc - všimli jste si, že když se dostanete do levelu Serpent Rouge a zaposloucháte se do toho, jak na vás pokřikují místní hlídači, budete jim rozumět? Uslyšíte: "Vstoupil do střeženého prostoru!"
Buď má Bouchard tak dlouhé prsty, že si mohl najmout české strážníky, nebo se za dveřemi z Ghetta nacházel tajemný portál do Prahy. Každopádně je velmi příjemné slyšet svou mateřštinu a posléze být zastřelena, to ano. Jsem zvědavá, jestli vojáci v Praze budou naopak mluvit francouzsky.
V Legend nastane příležitost pro trochu elegance. Navlečeme si černé šatičky s výstřihem tak hlubokým, že by mohl zasahovat do všech třech pozemských rozměrů, s podvazky a bosýma nohama. Není nad to, když se vydáte na večírek v jednom mrakodrapu a nakonec ho ukončíte zuřivým soubojem o kousek Excaliburu ve vedlejším mrakodrapu, který funguje jako základna japonské mafie, do které se dostanete přeskakováním z jedné střechy na druhou nebo strhováním celoplošných digitálních obrazovek. Lara prostě ví, jak si večírek náležitě užít. A pak že vybrané chování ve VIP společnosti jí je cizí.
Včera jsem tyto levely zvládla během příjemného večera. A není pro mě nic lepšího, než si pustit TR, naladit do sluchátek příjemnou hudbu a ještě u toho fotit screenshoty.
