Nádherná příroda, hučení vodopádů... V Tiwanaku by si liboval každý milovník přírody. Ovšem žena, která právě lezla po skalách, si sem nepřišla prohlížet okolí. Tak jako tak ji ale okolní nádherná scenerie nemohla nechat chladnou a nevšímavou.
"Víš, myslím, že sis výbavu na lezení zapomněla záměrně." ozval se hlas z malého mikrofonu, který měla zabudovaný v důmyslném headsetu.
"Opravdu Zipe, je to jako stoupat po schodech. Jen se tak nenudíš." odpověděla příteli a vyhoupla se o metr výš. Skalka se ale ulomila a Lara sklouzla. Neztrácela rovnováhu a hned se zachytila druhou rukou o patro níž. Když se pevně chytla, rozhlédla se po okolí.
"Jasně, ale kdykoliv se podíváš dolů, chce se mi zvracet."
Lara vyskočila zase o kousek výš.
"Alister je zpátky. Nasaď si sluchátka." řekl právě příchozímu společníkovi, dalšímu z Lařiných dvou přátel, který s ní také velmi rád sdílel všechna její dobrodružství.
"Tak brzy zpátky... Z Florencie, že ano?" dovtípila se Lara a vyskočila o dalších pár desítek centimetrů výš.
"Ne, vlastně to byla Ženeva." odpověděl stroze Alister. "Ale nevadí. Co děláš v Bolívii?"
Lara právě dolezla na okraj skály a zpozorovala cestu několik metrů pod sebou. Usmála se. Tohle chce jen trošku propočítat a správný odraz. Rozhoupala se a poté předvedla ukázkovou šipku směrem dolů. Bezpečně se zachytila pravou rukou, poté k ní přidala i levou. "Stoupám."
Ukázkovou stojkou se vyhoupla nahoru a nyní se konečně mohla rozhlédnout, aniž by se musela soustředit na lezení. "Seznamte se s Tiwanaku. Je to nádherná predinská civilizace. Momentálně v ruinách."
"Rozkošné." ozvalo se z mikrofonu.
Lara vylezla na skalku a rozhlédla se. Musí se přeci pokochat okolní krásou. Vodopády, příroda a krajina, jíž se nedotkla ruka člověka tisíce let, se nevidí každý den.
"Hele, udělej mi laskavost a zapni PDA." to byl hlas Zipa.
"To funguje, pokud je to to, co tě zajímá."
"Paráda - říkali, že je vodotěsný. Ale budeš ho muset nechávat každou hodinu dobíjet."
Lara zastrčila PDA zpět za opasek a vydala se prozkoumat další část Tiwanaku.
Miss Croft přeskočila na skalku, ale včas ji zarazil tichý, mužský hlas. "Potvrzuji. Jsem tady, ale nevidím nikoho lézt. Jasně, nemůžu přece střílet, když nikoho nevidím. Jsem přepracovaný. Asi dneska někoho sundám. A najednou nikde nic - jednoho mi dluží."
Ozbrojený muž evidentně na někoho čekal. Vypadal rozmrzele a nebezpečně. Lara se vyšplhala nahoru, ruce připravené na pouzdrech s pistolemi.
Lara se pomalu plížila podél zdi cestou, kterou si odhalila velkým kamenem. Slyšela dva mužské hlasy pilně zabrané do rozhovoru.
"...přísahám."
"Tak jak? Vyskočilo to a začalo se houpat?"
"No, jakýsi druh kruhového tance. Vřískají, ječí... A tak."
"Jo? No já bych to kopnul až do pekla."
Lara se opět potichu přiblížila mužům za záda a tasila zbraně.
Lara právě dorazíc k rozvalinám chrámu jisté civilizace, která tu před několika tisíci let zřejmě pobývala, slastně vzdychla.
"Není to nádhera? Zase propadám své staré lásce." sdělila přátelům a vytáhla dalekohled, aby si mohla tuto krásu plně vychutnat.
"To řekni těm rozvalinám." dostalo se jí zájmu plné odpovědi.
"Jsem hrozně šťastná holka." přiložila si dalekohled k očím a rozhlédla se po okolí. Náhle spatřila vrtulník. "A míří sem zatracení turisté, aby to zničili."
"Tvoje kamera nemůže zachytit takový detail. Co tam vidíš?"
Lara přiblížila dalekohled, aby její přátelé mohli na dálku vidět stejný obraz.
"Co tam asi dělají?" zvážil Zip.
"Začínají potíže." ukončila to Lara.
Teď už ji dělilo jen pár krůčků, a mohla vstoupit do honosného chrámu, který chtěla plna vzrušení prozkoumat. Náhle jí kolem uší prolétly střely. Spatříc dva vojáky vytáhla pistole, namířila je proti nim a ustoupila dozadu. Vojáci, kteří se domnívali, že slyšeli jen šelest větru, ustupují dál, když tu se ozvala hlasitá rána a následně dva zoufalé, bolestné výkřiky.
"Ou, to znělo docela pravidelně." ozval se z mikrofonu Zip.
Lara si zastrčila pistole. "Smrt v železných okovech vždycky zabolí. Amatéři."
Lara z dálky shlížela na místo, které jako by jí něco přípomínalo. Spatřila vojáky, kteří se tam kdoví proč shromažďovali. Vytáhla dalekohled a přiblížila si podstavec stojící uprostřed malého ostrůvku, který ji zaujal na první pohled. Někde už tuhle scenerii viděla, ale kde?
Zavřela oči a vybavila se jí vzpomínka tak živá, jako by ji měla v paměti teprve od včera.
Nepál, 1984
Malá dívka se pomaloučku přibližovala k podstavci, pod kterým ležel mrtvý pilot. Jak se tak na něj dívka dívala, opřela se nevědomky o sloup, který stál vedle ní. Sotva se ho dotkla, sloup se otevřel a začal svítit zářivým, zeleným světlem. Malou Laru ale víc zaujal podstavec, ve kterém ji přitahovalo něco, co tam dnes nebylo. Kdoví, možná to byl meč, možná to byl pouhý kus kamene, možná to bylo úplně něco jiného... Ať to bylo cokoliv, lákalo ji to a chtěla se toho dotknout. Neoplývalo to sice krásou, ale fascinovala ji ta věc, chtěla se přesvědčit, že se jí to nezdá a tak se k ní malými krůčky začala přibližovat...
Zaváhala. Po vteřině ale natáhla ruku. Pokušení bylo příliš velké. Ve chvíli, kdy se meče dotkla, zajel hlouběji do kamenného podstavce a rozpoutal peklo.
"Ne, vrať se!" zaslechla matčin unavený hlas. Vzápětí ji matka chytla za ruku a chtěla ji odtáhnout pryč, ale taky nemohla odvrátit zrak od toho, co se jí dělo před očima.
"Můj bože, co je to?" vykřikla, jako by snad malá dívka měla znát odpověď na tuto otázku. Mezitím se za země postavil obrovský kruh, ve kterém zářilo ono zelené světlo. Starostlivá hraběnka odtáhla dceru pryč od neštěstí a sama si stoupla do středu dění.
"Co? Kdo jsi? Copak je s mojí dcerou?" ptala se světla, jako by jí snad mohlo odpovědět. Ohlédla se na Laru, která měla v očích výraz posvátné hrůzy a vrátila se zpět k tajemnému kruhu.
"Nepřibližuj se sem! Nechtěla nikomu ublížit."
"Co se děje, maminko, kdo je tam?" naléhala dívka, neboť nevěděla, co se děje.
"Och bože ne!" zasténala hraběnka a vytáhla z podstavce velkou věc, která tohle všechno zavinila. V tu chvíli světlo jakoby explodovalo a pohltilo hraběnku, jako by nikdy neexistovala. Malá Lara s odvráceným zrakem se otočila zpět, když nastalo ticho.
"Mami?" zavolala a zběsile se otáčela. "Mami!" zpanikařila, když zjistila, že její matka nereaguje na volání a navíc není nikde poblíž.
Maličká Lara otevřela růžový zápisník a dokreslila pár posledních obrázků. Po několika minutách opouštěla sama samotinká chrám, kde se s matkou skrývaly. Byla otřesená a vlastně jí zatím nedocházelo, co se vlastně stalo. Začala pouť aniž by věděla, kde je její konec. Zůstalo po ní na zemi u podstavce jen pár dětských kresbiček...
Zpět v Bolívii
Lara stála uprostřed cesty a zasněně hleděla na podstavec, který u ní vyvolal tak silnou emocionálni vzpomínku. Probrala ji až kulka, která jí proletěla těsně kolem hlavy.
"Zastavit palbu!" zvolal mladý mužský hlas. Jeho majitelem byl mladík se slunečními brýlemi v tmavě hnědé košili. "Lara Croft! Doufal jsem, že se jednou setkáme."
Lara stojící na vratkém mostě mířila na příchozího muže, který nejevil žádné známky strachu. Aby také ano, když měl za zády dvacetičlennou eskortu. Blonďatá žena, která stála po jeho boku, se posadila na okraj vrtulníku, tak aby ji Lara nemohla spatřit.
"Klídek, jenom si promluvíme."
"Poslouchám." odpověděla Lara, ale stále na něj mířila.
"Možná jste našla část tohoto?" zamával před ní kusem něčeho, co znala. Pak si vzpomněla. To je přeci kus té věci, která jí před tolika lety vzala matku. "To vás sem přivádí?"
"Kde jste to našli?"
"Na tom nezáleží. Důležité je, k čemu to slouží." odpověděl pobaveně muž a začal si prohlížet kus kamenné věci, kterou držel v ruce.
"To je moje věc." odsekla Lara tvrdě.
"Zřejmě tedy ne." tím to pro něj končilo a měl se k odchodu. "Amanda říkala, že jste laxní. Měla jste být v Paraíso víc pozorná." dodal ještě.
"Amanda? Amanda je mrtvá. Co k čertu víte o Paraíso?" zavolala na něj Lara napůl naštvaná a napůl zmatená. Jak může její minulost v Paraíso souviset s touto výpravou? Absolutně nic jí nedávalo smysl...
Leda, že by Amanda...
"Rozhovor skončil." odpověděl muž a pokynul svým kumpánům povel k palbě.
Po divoké přestřelce, při které přišlo o život několik nepřátelských vojáků, se Lara pomalu přiblížila k podstavci. Poklekla a přejela prsty po jeho struktuře. Přitom si sama pro sebe říkala: "Je jich víc, než jeden. Otče, měl jsi pravdu."
"Co to bylo?" ozvou se z mikrofonu opět její přátelé.
"Jen se ukazujte sami, chlapci. Máme před sebou kus práce." odpověděla archeoložka.
"Znamená to, že jsme naživu. Nestěžujme si tedy."
Lara stále si prohlížejíc podstavec si byla jistá jedním: musí se podívat zpět do Paraíso a zjistit, jestli tehdy něco nepřehlédla.
___________________________
Předchozí kapitola
Další kapitola
Zpět k rozcestníku Tomb Raider 7 - PříběhZpět k rozcestníku Tomb Raider 7
Navigace: Tomb Raider 7 - Příběh
Žádné komentáře:
Okomentovat