Navigace: Jeanettin herní report
... než se při horkém sobotním dopoledni ponořit do hlubin moře.
Člověk tak rychle zapomíná. Stokrát hrané dobrodružství, přece se jen zázračně nemohly přeskupit čtverce v levelu, páky a spouště nemohly jen tak zmizet a nepřátelé se zase nemohli objevit na nových místech. A stejně mě to hraní pořád překvapuje.
Zapomenete pozice plamenometčíka, a Lara hned hoří. Zapomenete na jednu díru v zemi a Lara je hned napíchnutá na bodácích. Zapomenete jednu malou uličku a rázem stojíte jako tele před bránou, která po vás chce, abyste ji otevřeli klíčem.
Když na mě (nejčastěji zezadu) naběhne nepřítel, který mi dávno zmizel z paměti, nadskakuji úplně stejně, jako když mi bylo deset. A atmosféra je také naprosto dokonalá, tak jako tenkrát.
Čirou náhodou jsem ve své sbírce narazila na starý článek o TR2 a přečetla si ho. Psaná historie časopisu Level to vystihla dokonale: Je to naprostý nářez.
Vrak lodi Maria Doria je (škoda!) za mnou, a sněžný Tibet plný mnichů, skůtrů a ptáků mě čeká. Ach jo. Jak já ty opeřence nesnáším... Bojím se, že se budu odhodlávat dlouho. I když... vidina levelu Barkhang Monastery a Temple of Xian, který následuje po sněžném Tibetu, mě pohání vpřed!
... než se při horkém sobotním dopoledni ponořit do hlubin moře.
Člověk tak rychle zapomíná. Stokrát hrané dobrodružství, přece se jen zázračně nemohly přeskupit čtverce v levelu, páky a spouště nemohly jen tak zmizet a nepřátelé se zase nemohli objevit na nových místech. A stejně mě to hraní pořád překvapuje.
Zapomenete pozice plamenometčíka, a Lara hned hoří. Zapomenete na jednu díru v zemi a Lara je hned napíchnutá na bodácích. Zapomenete jednu malou uličku a rázem stojíte jako tele před bránou, která po vás chce, abyste ji otevřeli klíčem.
Když na mě (nejčastěji zezadu) naběhne nepřítel, který mi dávno zmizel z paměti, nadskakuji úplně stejně, jako když mi bylo deset. A atmosféra je také naprosto dokonalá, tak jako tenkrát.
Čirou náhodou jsem ve své sbírce narazila na starý článek o TR2 a přečetla si ho. Psaná historie časopisu Level to vystihla dokonale: Je to naprostý nářez.
Vrak lodi Maria Doria je (škoda!) za mnou, a sněžný Tibet plný mnichů, skůtrů a ptáků mě čeká. Ach jo. Jak já ty opeřence nesnáším... Bojím se, že se budu odhodlávat dlouho. I když... vidina levelu Barkhang Monastery a Temple of Xian, který následuje po sněžném Tibetu, mě pohání vpřed!
Povedený článek a úžasné zachycené momenty. :-) U mě je to tak, že já se vždy spíš těším, až z vraku odletím. Atmosféra je sice úžasná a prostředí je perfektní, ale vždy na mě tyhle levely působily opravdu děsivě. I když za to možná může jen jeden prvek, a to je ten obrovský úhoř z obytných prostor. :D :-)
OdpovědětVymazatZajímavé, na někoho působí úhoř, na někho ptáci (konkrétně ptáci působí na Jeanette :)) Máš pravdu, díky těmto potvorám a naprosto živé atmosféře je hra skutečně živá...
OdpovědětVymazatI po té době se pořád ujišťuji v tom, že v atmosféře tenkrát opravdu nebyla schopná dohonit žádná hra.