Co všechno Jeanette stihla za poslední dva týdny?

Navigace: Jeanettin herní report

Docela se toho nahromadilo. A byla to zábava. 

V první řadě je nutno podotknout, že se letos Jeanette po 13 let chystala k moři. A tak se rozhodla, že si to zařídí už v únoru, aby pak neměla starosti se zařizováním. To se o té globální "katastrofě" ještě takřka nevědělo a že nějaký Covid doletí až k nám do Evropy bylo - jak nám tvrdili - skoro nereálné. Ale všichni víme, jak to dopadlo, a tak nakonec Jeanette neletěla nikam. Nebyla jsem u moře, peníze nevrátili, dali nám jen papír, na kterém se píše, že můžu k moři do konce příštího roku. Když se teda nic nepo... nepokazí...

Takže takhle to dopadá, když si člověk něco naplánuje. A tak jsme se rozhodli si tu dovolenou užít neplánovaně. A byla super. Ve zkratce tedy: stihla jsem projít Louny, dát si pivo v Mostecké seriálové Severce, vypila jsem litry vína v Brně (tam se nesluší si ho nedat), obdivovala jsem sochy z písku v Písku, taky Zvíkov a Orlík, vykoupala se na Lipně, prohlédla jsem si most, ze kterého se do Orlíku házely sudy se sametovými mrtvolami, postavila jsem papercraft Thames Wharf, pochytala jsem asi milion pokémonů a vytáhla jsem auto ze škarpy. Taková normální dovolená. Že jsem si ji ale užila! Návrat do pracovní reality byl dnešním dnem celkem krutý, vstávat po dvou týdnech v šest ráno je fakt masakr, když jste zvyklí lézt z postele v devět (co teprve studenti, kteří nebyli ve škole 5 měsíců - snad to září zvládnou).

Mimo jiné jsem také dohrála Řecko. Po té době hraní to bylo trochu o oživování paměti. Adrenalin se zvedal, když jsem dělala skoky a kroky do prázdna, hádala, která římsa naproti Laře je ta správná nebo pracně vzpomínala, kterou cestou se dát jako první. A úplně nejvíc se adrenalin zvedal ve chvílích, kdy jsem zapomněla, že má vyběhnout nějaké zvíře (nejlépe gorila, která strašně řve a je strašně velká) a Lara si přitom vesele běží, pistole v pouzdrech... Párkrát jsem tu věc upustila.

Trvalo to déle než jindy. V St. Francis Folly se mi Laru podařilo zabít hned čtyřikrát (Jejda, tohle vede do slepé uličky? Jejda tahle skluzavka vede do pasti? Jejda, já si u Atlase nevytáhla tu tyč???). Na druhou stranu jsem se ujistila, že Tomb Raider je hrou, která skutečně nikdy neomrzí. A v době léta, kdy cestujete s batohem na zádech se praktická stránka přenosného PlayStationu skutečně osvědčí. Jen na té pláži svítilo sluníčko a nebylo na něj vidět. Výdrž baterie celých šest hodin hraní po těch 14 letech, co ho mám, je ale pořád obdivuhodná.

A co mě ještě čeká? Udělat si zbrojní pas, koupit byt, udělat řidičák, dočíst sérii Twilight a proběhnout Egypt...