Jeanette žhaví počítač a hraje level za levelem a Tomb Raidery odpadávají jeden po druhém jako unavení běžci na maratonském závodu. Už zbyli jen ti nejvytrvalejší. V tomto případě ty s nejvyšším počtem levelů. Levelem patnáct odpadává další TR, protože nyní se mi podařilo úspěšně dokončit část na létajících ostrůvkách, chtě nechtě jsem musela na chvíli spojit své síly s Amandou a úspěšně jsem se dostala z místa, kde se ztratil čas i prostor (ale zase se našla kupříkladu mrtvá maminka). Level The Great Pyramid je pro TR1 závěrečný. Stejně tak pro TR Underworld je závěrečná část v Andamanském moři, která se odehrává na létajících ostrůvkách. A co že mají tyto dva díly, dva konce, dva patnácté levely vlastně společného? Oba dva levely, obě dvě hry končí soubojem s Natlou. A co se týče Jeanette, Natla několikrát vyšla z duelu jako vítěz, než se mi podařilo ji zdolat a porazit...
Dovolte mi rozepsat se o jednom z nejkrásnějších levelů v Tomb Raider vůbec. Level patnáctý v TR2 se jmenuje Temple of Xian. A to je panečku zpracování tak úchvatné, že jednomu přechází zrak. Fascinuje mě, jak se v jednu chvíli ocitáme venku, ve druhé zase uvnitř obrovského, monumentálního chrámu, který jen srší čínskou kulturou a atmosférou tak hustou, že by se dala krájet. Rozmístění nepřátel i pastí, to vše je tady zvládnuté naprosto na jedničku. Na záčátku levelu se ocitneme krok za dveřmi, které jsme se tak mermomocí snažili otevřít hned v prvním levelu The Great Wall. Když si vzpomeneme na to, co všechno jsme museli absolvovat, abychom se sem dostali (a že jsme díky tomu prožili toto nepřekonatelné dobrodružství), skoro nám ukápne - nebo teda alespoň mně - slza nostalgie. Vracíme se zpět do Číny, takřka na místo, kde jsme začali. Když se dostanu na toto místo, většinou je velice těžké mě od TR2 odtrhnout. Přiznám se, že ho mám už dohraný. Ale přeci jen musím zachovat kompozici rubriky takže... o nádherných, překrásných, zelených létajících ostrůvkách až příště. Nicméně nesmím zapomenout na to, jak mě utíkání před pastmi stavitelů Xianského chrámu a zároveň zneškodňování nepřátel neuvěřitelně bavilo. Vracíme se zpět do stylu The Great Wall, jsme v místě kam nevkročila tisíce let lidská noha a jen pár kroků nás dělí od Xianské dýky. Nebudou tentokrát po nás střílet žádní náboženští fanatici, ale nepřátel z okruhu zvířat je tu víc než dost (zejména těch opeřených!).
V TR3 to pro změnu žádná pohádka nebyla. Vzhledem k tomu, že misi v Antarktidě jsem dohrála jen jedinkrát v životě, spousta míst se mi z paměti vytratila, takže jsem zase šla jak slepá patrona s vytaženými pistolemi na každém kroku. S vozidly v TR3 (to už jsem tady asi taky psala) nejsem moc velká kamarádka, adrenalin mi stačí ve formě pistolí, nemusím ho mít i na čtyřech kolech. S důlním vozíkem to byla taky patálie (zkuste to ovládat na Win10 a donutit tu klávesnici, aby dělala to, co chcete). Jsem docela ráda,že se ten gameplaying blíží pomalu do finále. Ona to není sranda, když jste vyblblí z boje s Natlou v TR1, ze všech těch pastí v TR2 a najednou po vás začnou skákat ještě mutanti z TR3. Ale vidina blízkého konce mě popohání dál a už se moc těším na závěr. Teda ne, že bych se nějak zvlášť těšila na zmutovaného Dr. Willarda. Ale závěr hry je blízko. A pak mě čeká TR 2013.
Stará knihovna v TR4. Level propletený logickými hádankami a rytíři na zlatých koních. Je to důležitý moment hry, protože co se mě týče, jakmile se řekne TR4, vybaví se mi v první řadě Sfinga, ve druhé řadě Kleopatřiny paláce a napotřetí právě ona krásně zpracovaná ztracená knihovna. Stejně tak to mám s Angel of Darkness. V první řadě se mi vybaví Lařin nově zpracovaný cop, ve druhé Galerie Louvre a ve třetí zasněžená Praha. Ale v tuto chvíli, musím s Larou v jednom nesouhlasit. A to když říká "Tohle počasí si neoblíbíš." hned na začátku, když ji doveze do Prahy (zajímavé) auto (možná značky Škoda Favorit? :)). Na druhou stranu se jí nelze divit, že je jí po tom všem lezení stokami pod Louvre a hrobkami plnými tajemných duchů v Praze trochu zima a je mírně nevrlá. Já ovšem mám ráda běhání zasněženými uličkami, střílení po nevinných občanech, co venčí psy (promiňte, ale toto pojmenování mám od bratra, kterému ti hlídači se psy prostě připomínali, jako kdyby je jenom venčili a už se toho pojmenování nějak nedokážu zbavit). A (opět) lézt kanály. Nedá se nic dělat, cesta do Biodome bohužel vede pouze přes kanály. A tak jdeme britskou aristokratku trošku vymáchat, abychom vylezli uprostřed Vasileyho knihovny (vidíte? Zase knihovna jako v TR4), kde si otevřeli podlahu a ukradli další Obscurovu kresbu.
V TR Underworld jsem se (konečně) vydala vyzbrojená Thorovými rukavicemi, opaskem a kladivem zabít boha, jak sama Lara prohlásila, že má v plánu. Sice mi trvalo nějakou dobu, než jsem si opět vzpomněla na (ne)logický systém létajících ostrůvků a než se mi podařilo dosáhnout vrcholu, ta blonďatá megera mě snad desetkrát shodila dolů a ta druhá blonďatá megera z toho měla hroznou srandu. Nemluvím o tom, že jsem jí nakonec stejně musela podat ruku, abychom se obě dostaly ven. A už ani vůbec raději nemluvím o tom, jak je TR Underworld naskriptovaný. Chcete skočit vlevo, Lara skáče v pravo a naopak, nebo kouká na ostrůvek, který jí plave před ksich... - pardon - před obličejem, a když na něj skočíte, tak ho mine nebo ho prostě nevidí. To by jeden do toho nejradši třísknul. Vítězství bylo opravdu vydřené a ta odměna v podobě naštvané, napůl rozpadlé maminy za to docela ani nestála, si tak říkám. Underworlde, jsi skvělý, díky moc, že jsem si na tobě opět mohla vyzkoušet, co vydrží mé nervy. Vzdávám hold grafickému zpracování, výbornému dabingu i docela dobrému příběhu. Ale Underworlde, musíš mi to prominout - myslím, že už tě zase nějakou dobu nezapnu...
Zbývá nám TR2, TR3, TR4 a Angel of Darkness. Jak tohle jenom dopadne?
